Grafy, čísla & loňský rok

Nebyl by to konec roku, aby se nevyrojilo bilancování, podtrhávání a sčítání. Nebudu se tvářit, že to nevidím, nebo že mě to třeba štve. Ráda se ohlídnu po tom, co bylo, a nechám si vysvětlit, kdo  splnil plán na 105 procent a kdo to naopak úplně projel. (To bejvaj ty nejzajímavější žebříčky.) A protože letos spatřil světlo obrazovek blog Písí na cestách, je co rekapitulovat. Dohromady se nám podařilo sesmolit 53 článků a občas to bylo tak trochu v posledním tažení. Do roku 2014 samy sobě přejeme víc sil a inspirace, abyste to tady měli hezčí, a nám všem hodně zajímavých zážitků, ať už budou odkudkoli! 

P. S. Infografika se týká jenom jedný Písí. Kdybychom to sečetly obě dohromady, tak to tak nabobtná, že by to mohlo poškodit Google. A to si znova na triko nevezmeme.

10 věcí, které mě při cestování fakt překvapily

Možná si budete myslet, že jsem naivní. A nebo možná za chvíli zvednete obočí do pořádný vejšky. Tohle je totiž seznam věcí, který životem a cestováním nepolíbenou holčičku uvnitř mě pořádně zfackovaly. Seřadila jsem je tak, jak mi přišly na mysl, takže žádnej žebříček nehledejte. A mimochodem - jak jste na tom s cestovatelskýma šokama vy?

Jižní Amerika - den 30.: Cesta domů - a dál

Je to tady. Náš měsíční výlet do Jižní Ameriky končí. Sedíme v letadle nad Atlantským oceánem a míříme do Říma. Za námi je tisíce zážitků, pořád máme v paměti vůni bolívijské koky a v kostech cítíme ten pocit, který jsme měli při pohledu dolů z Machu Picchu. Poznali jsme se mezi sebou o dost líp a potkali jsme pár místních, na které nechceme zapomenout. Jaké šrámy a zkušenosti jsme si odvezli? A jak to s námi bude dál? Vy i my máme spoustu otázek. A tady jsou některé odpovědi.

Jižní Amerika - den 29.: Loučení po argentinsku

Ráno se v klidu balíme a plánujeme klidný odjezd z Buenos Aires. Jediné, co si opravdu přejeme, je potkat se s naší náhradní agrentinskou babičkou Inés. Ta nám ale volá, že nestíhá přijet, takže jsme tak trochu nešťastníčci a jdeme se rozloučit aspoň na recepci. Vanesa nás víta s otevřenou latinskoamerickou náručí, švitoří španělsky, líbá nás a objímá. Po chvíli pochopíme, že nám Inés nechala dárek na rozloučenou. 

Jižní Amerika - den 28.: Styloví popeláři, roztrhaný bankovky a poslední večeře

Probouzíme se v hotelu v Montevideu a letíme zkontrolovat, jestli nám někdo neukradl nebo nezdemoloval auto. Na to nás recepční předem upozorňoval a doporučoval přeparkovat. Ale bylo to úplně před hotelem, zadarmo a karma je na naší straně. Neukradl ani nezdemoloval! Džéáh.

Jižní Amerika - den 26.: Spálení jako kacíři přednášíme o český historii

Dneska je na programu PPP plán. Plavky, pláž a pívo. Probereme se a mrkneme na počasí v telefonu. Déšť, vítr a zima. Pecka, spíme dál. Nakonec se docela vyčasí a tak před polednem vyrážíme. Tentokrát se meteorologové úplně nemýlili. Ve chvíli, kdy se natřeme krémem se zvedne vítr a my jsme doslova obalení pískem. Martin ej kej ej blázen bláznivej skáče do třímetrovejch vln. Jen co vyleze, přichází plavčíci a rozvěšujou červený vlaječky. Tady už se dneska nikdo nevykoupe.

Jižní Amerika - den 27.: Kde bydlí Shakira s Milanem

Ranní vstávání je ještě horší než včera, za okny je zataženo a my okamžitě po probuzení ohledáváme škody na tělech. Spáleniny jsou totiž to první, na co si vzpomeneme po prvním pohybu. Bukujeme si hostel v Montevideu a balíme si v našem kurníku plavky a flašky od piva. 

Jižní Amerika - den 25.: Proč je policajt se šroubovákem v ruce špatný znamení

Po dvou hodinkách spánku pod nebem bílým blesky nás probouzí obrovské teplé kapky deště. Bouřka se s velkým humbukem připlížila až k nám. Posbíráme se od příjezdové cesty k farmě, kde jsme se zastavili kvůli spaní, a vyrážíme na další dlouhou cestu. Za chvíli se protrhnou mračna a z nebe se vylije všechno, co tam mají v zásobě. A z ničeho nic - kde se vzal, tu se vzal - u cesty nás stopuje policajt. 

Jižní Amerika - den 24.: I přes Iguacu řeky plynou dál a svět se točí...

Na vodopády Iguacu se dá dívat ze dvou států - z Brazílie a z Argentiny. Když už jsme vážili tak dlouhou cestu jen abysme je viděli, jedeme samozřejmě na obě strany. Ta brazilská má podobu takový dlouhý stezky s výhledama, protože většina vodopádů leží vlastně na argentinský straně. Lítají nad váma tukani, okolo pobíhají kapibary a lidi krmí všudypřítomný nosály. Protože čokoláda je pro zvířata žijící ve volný přírodě dobrá, že jo.

Jižní Amerika - den 23.: Vlak z Itálie do Argentiny

V sedm ráno nás z auta vytáhne slunce a Martina ze spacáku vedle skupinka vojáků v trenkách, co se srocujou na druhé straně plotu. Zapíchli jsme si to vedle kasáren. Máme fotku, ale Argentincům to neříkejte. Umyjeme se vodou z petek v zátoce obří řeky Uruguay a míříme dál. Cesta je nekonečná. Vždycky, když už máme pocit, že tam musíme být, tak se od někud vyloupne dalších sto padesát kiláků. Chvíli před vodopády nás ale čeká překvapení.

Jižní Amerika - den 22.: Road trip Argentinou

Dneska se loučíme. Jednak s Vojtou, který opouští naši výpravu a míří za prací (ne zrovna nadšeně, a není se čemu divit), a všichni opouštíme náš argentinský domov v Galeon del Plata hostelu. Sice se sem vrátíme, ale je to jako odjet z prázdnin u babičky. Takže probíhá rozsáhlá objímačka a líbačka a nakonec nasedáme do Speed cars - do auta společnosti, která jezdí na letiště o půlku levnějc než oficiální taxíky. Radost z šetření kalí fakt, že řidič aspoň měsíc nespal. Jízda se zavřenejma očima po dálnici s šesti proudama v jednom směru je docela adrenalin. Hlavně pro pasažéry...

Jižní Amerika - den 21.: Prostřeno v Bueňos

Den D. Po cestě do kuchyně zakopneme o prázdný lahváče a plechovky s pěnou. Kluci včera karnevalovejm radovánkám neodolali. Kdyby se někomu náhodou zdálo, že bóže ty s tou svíčkovou nadělají, tak... jo. Inéska je jako naše ztracená argentinská babička, který chceme udělat radost. A víte, jak vždycky, když v Prostřenu vaří někdo knedlíky poprvý a nepovedou se mu, babičky vám o tom ještě měsíc vypráví? „To je teda nápad! Dělat knedlíky poprvý v životě v televizi! Bóže a jak to matlali!“

Jižní Amerika - den 19.: Haló, tady Inés!

Ze Santiaga odlítáme spolu s východem slunce. Pod náma jsou Andy kýčovitě zalité zlatým světlem a my se loučíme s tímhle horským divem světa. Při tomhle výletu už je neuvidíme. Čekají nás ale jiné lahůdky. A to doslova. Po nekonečné frontě na imigračním zamíříme k hostelu v San Telmu (čtrvť vedla hlavního náměstí, kterému říkáme Václavák). Na ambasádě nám později řeknou, že ze San Telma mají hlášeno nejvíc okradených turistů. My to naštěstí netušíme, takže se dokonce ani nezamykáme v taxíku...

Jižní Amerika - den 17.: Piráti na sushi

Mohlo nám hned na začátku dojít, že když se v Jižní Americe s dětma moc nemazlí, tak místní rodiče ani moc nezajímá, kde jejich ratolesti tráví páteční noc. My to na rozdíl od nich věděli.  Partičky dorostenců ve věku na zfackování z širokého okolí jezdí v pátek kalit do Pirátské zátoky u Quintera. Mysleli jsme si, že nás brzo ráno probudí slunko. Ve skutečnosti to byla asi sedmnáctiletá Chilanka, která šťouchala do Terez a něco vykřikovala. Rozuměli jsme jenom „Bílá! Bílá!“

Jižní Amerika - den 16.: Plážové smažínky

Děda se s náma loučí upřímnou pusou. Dává nám spoustu rad, ze kterých rozumíme jenom něco jako Valparaiso - nebezpečí - nejezdit. Vzpomeneme si na naše stáhlý ocásky ze včerejška, dědovi odkejveme všechno, co chce slyšet, a rebelsky míříme právě sem. My se totiž nebojíme! No...

Jižní Amerika - den 15.: Vlaštovčí hnízda na kuřích nožkách

 Závody v cestování jsou za náma. Uklidnění, že si můžeme na pomyslném glóbu odškrtnou div světa Machu Picchu a jezero Titicaca, volíme pro dnešek volnější režim s jediným bodem programu: Půjčit si auto a odjet ze Santiaga. Kdybychom věděli, jak to bude probíhat, nejspíš bychom se sbalili o trochu dřív.

Jižní Amerika - den 13. a 14.: Jak jsme poprvý a naposled viděli brečet jihoamerický dítě

Ráno nás budí naléhavý bušení do našich plechovejch dvířek a křik. Vzhledem k tomu, že podobně vyváděli, když jsme se courali na večeři a máme nařízený budíky, moc nás to nevzrušuje. Bušení i řev se ale zintenzivnily a přidaly se i Belgičanky. Tak prej nejedeme půl hodiny po ostatních, ale za půl hodiny. Od teď. Balíme se a letíme na snídani. Smažínky. To se zdá bejt jako slušnej základ pro plavbu po rozbouřeným jezeře.

Jižní Amerika - den 12.: Skrz vlny k Amantani

Výlet na ostrov Amantani nám doporučil couchsurfer Willy už dlouho před naším odletem. Kontaktů přes couchsurfing jsem měla spoustu, nakonec jsme se ale s žádným majitelem volného gauče nepotkali. Většinou to bylo kvůli tomu, že naše telefony prostě nespolupracovaly a asi devadesát procent esemesek prostě neodeslaly. Nakonec nám to zas tolik nevadilo, s místňáky jsme si popovídali i tak dost. Zjišťování detailů od lokálů předem se ale vyplatilo. Jako právě v případě Amantani. Zaplatili jsme si dvoudenní výlet na tenhle ostrůvek uprostřed jezera Titicaca a ráno jsme nastoupili do staré bárky s dalšími asi dvaceti lidmi. Původně tří a půl hodinovou cestu protnula v první části návštěva vzdálenějšího ostrova Uros. 

Jižní Amerika - den 11.: Karneval, Indiáni a barvy!

Opět nás budí karnevalníci. Včera jen zkoušeli choreografii, dneska už mají pestrobarevný kroje a zástupy fanoušků. Tančí všichni bez ohledu na věk a hudba se rozlíhá celým městem.  Nás v našem mini páchnoucím pokoji, kde se nedá větrat ani topit stejně nic nedrží a tak vyrážíme do víru maloměsta.

Jižní Amerika - den 10.: Rákosoví ostrované

O ranní probuzení v našem hotelu, který skutečně nevypadal tak, jak ho prezentovaly fotky, se postaral první karnevalový průvod. Vystřelili jsme z postelí (ráda bych řekla, že v pyžamech, ale v místní kose jsme na sebe navlíkli všechno, co bylo po ruce, a ve spacácích jsme vlezli do peřin) a přilepili jsme se na špinavé okno, aby nám neunikl žádný tanečník. Asi jsme za tím oknem, co bylo až k zemi, vypadali jako opičky ze zoo. Po snídani, která se ani tentokrát nepokusila rozvinout v nás lásku k peruánské kuchyni (bílá houska, máslo, marmeláda a koka čaj po dvoustý) se od recepční dozvídáme, že hlavní den karnevalu je až zítra. Nám to ale nevadí, náhradní program si zvolíme okamžitě.