Závody v cestování jsou za náma. Uklidnění, že si můžeme na pomyslném glóbu odškrtnou div světa Machu Picchu a jezero Titicaca, volíme pro dnešek volnější režim s jediným bodem programu: Půjčit si auto a odjet ze Santiaga. Kdybychom věděli, jak to bude probíhat, nejspíš bychom se sbalili o trochu dřív.
Pokoj máme zaplacený až do jedné, takže vaříme a z krosen vytahujeme smradlavé svršky. Víme, že v přízemí je prádelna. Martin jde za recepčním zjistit, co je potřeba k jejímu použití. Už tady sedí ale místo kluka, co mluví obstojně anglicky, starší paní, co o angličtině nikdy neslyšela. Shodou šťastných náhod je v tu chvíli Martin na stejný komunikační úrovni. Paní svou snahu radši za chvíli zabalí, věnuje nám sklenici pracího prášku a pošle ho pryč. Nadšení z toho, jak strašně ušetříme, cpou kluci do pračky všechno, co máme. Jaruna s Marunou zatím nahoře vaří.
Voňaví a nacpaní skáčeme do klimatizovanýho metra a vyrážíme na cestu k letišti, kde sídlí autopůjčovny. Místní metro se líbí nejenom nám, ale lokálním psům. Uprostřed východu spí na zádech vlčák. Zevlí a nikoho si nevšímá. Stejně tak si ho ale nevšímají místní. Tolerance k psím gangům je tady všeobecně dost vysoká. Jsou prostě součástí společnosti stejně jako bezdomovci nebo děti.
Na letišti nás v Alamu čeká nepříjemný překvapení. Před náma jsou ve frontě jenom dva zákazníci, ale jejich odbavení trvá dvě hodiny. Obsluha je pomalá a hodně nepříjemná. Statnýmu Brazilci před náma dvakrát řekne, že má přistavené auto. A dvakrát se musí ve vnitř fakt hrozně smát, protože auto nikde. Vzteklej zákazník si vyžádá smlouvu, naštvaně rázuje k výtahu, kde ho dohoní Alamák, chvíli se hádají a pak Brazilec smlouvu vezme a demonstrativně ji před šokovaným obličejem Chilana roztrhá a
odchází. Tohle není obrázek, kterej chcete vidět, když na vás přichází řada. Obzvlášť, když měli všichni zákazníci voucher zaplacený přes stejnou britskou agenturu jako my - Traveljigsaw.cz. ( „Pokud chcete mít jistotu, že tady vaše auto je, nesmíte si ho bookovat online.“ Díky za radu, never more, Alamo.) Naštěstí naše auto je k mání hned. Kluci si na nás vydupou o něco větší model než se nabízí v základní economy třídě. (O tom, jak to bylo nezbytný, si můžeme ještě popovídat.) V autopůjčovně nás navíc donutí podepsat garanci, na který není uvedená cena. Hrozí, že když si umanou, stáhnou nám z účtu, co budou chtít. Ale jinak to nejde, auto by nám prostě nedali.
Míříme na pobřeží k Valparaisu. Nejdřív chceme vyzkoušet pláž jižně. Sjedeme z útesu a běžíme k moři, jako kdybysme byli poprvý v Jugošce. Terez vytáhne z tašky svůj biokrém z natěračskejch potřeb. My ostatní nepotřebujeme zdůrazňovat, že jsme bílý. Ale za chvíli nás to tady přestane bavit. Děcka moc řvou, opodál tu běhá psí gang, kterej se rozhodl, že si uleví na čerstvým vzduchu, a mořský řasy tu vypadají jako gumový hadice z instalatérskejch potřeb. Přece jenom se sbíráme směrem k Valparaisu, o kterém nám Trabanti řekli, že to bylo jedno z nejúžasnějších míst, který viděli - ale taky jediný, kde je okradli. Poseroutsky se zamykáme.
Přístavní Valparaiso leží hlavně na velkém útesu, na kterém hnízdí místní obyvatelé ve svých barevných vlaštovčích hnízdech na kuřích nožkách. Některé domy vypadají jako z lega, jiné jako domovy těch psích gangů. Projíždíme úzkými betonovými uličkami směrem dolů. Místní sedí ve dvěřích nebo postávají na chodnících a zírají jak v předehře nějaký střílečky. Sedíme v autě zařezaní jako malý bílý králíčci před liščí norou. Ani necekneme, a když se chce Martin zeptat na cestu v místním hostelu, kterej funguje spíš jako bordel, pištíme a prskáme.
Brzo ale projedeme až do navazujícího města Viňa del Mar, což je místní Monako, a dál do Reňacy. Recepční v Santiagu tvrdil, že ubytování je v okolí plno a nemá cenu nic bookovat. My ale nechceme bydlet v pětihvězdě, takže si můžeme hlavy ukroutit. Už skoro zapadlo slunce, když si všimnu cedule alojamiento - ubytování nad nenápadným domkem. Majitelé jsou dva starší příjemní Chilani, zavedou nás do krásného společenského pokoje s krbem a do dvou ložnic. Cena je dva tisíce za dva pokoje po dvou na noc. Nad cenou maličko zaskřípeme zubama, ale bereme to. Večer vyrážíme na večeři, který je úžasná - do té doby, než si spočítáme, o kolik se nám to tady oproti původním plánům už prodražilo. Od teď chceme seriózně šetřit! Ale jak už jsem napsala - člověk míní, Latinská Amerika mění. 
Žádné komentáře:
Okomentovat