Dneska se loučíme. Jednak s Vojtou, který opouští naši výpravu a míří za prací (ne zrovna nadšeně, a není se čemu divit), a všichni opouštíme náš argentinský domov v Galeon del Plata hostelu. Sice se sem vrátíme, ale je to jako odjet z prázdnin u babičky. Takže probíhá rozsáhlá objímačka a líbačka a nakonec nasedáme do Speed cars - do auta společnosti, která jezdí na letiště o půlku levnějc než oficiální taxíky. Radost z šetření kalí fakt, že řidič aspoň měsíc nespal. Jízda se zavřenejma očima po dálnici s šesti proudama v jednom směru je docela adrenalin. Hlavně pro pasažéry...
Paní Alamačka naštěstí mluví skvěle anglicky (což nás úplně šokuje) a po úvodní lekci v kyselejch xichtech se rozhodne, že nám pomůže. Vysvětlí nám, že před dvěma hodinama kdosi vrátil nějakou starou křupku, která sice vypadá jinak, než to, co jsme si objednali, ale má všechny potřebný povolení a pojištění! Zajásáme a - k jejímu překvapení - se zaradujem znova, když tu starou kraksnu uvidíme. Z toho auta odpadává blatník, je všude možně promáčklý a odřený, je polepený a hnusný a pro nás to znamená jediný - lehce zapadneme mezi místňáky, čímž se sníží riziko okradení. (Poseroutkové v nás slaví.)
Vyrážíme na dlouhou cestu k vodopádům Iguacu, které jsou v severovýchodním cípu Argentiny. Je to vodní div světa, největší systém vodopádů na planetě. A z Baires je to sem šestnáct set kilometrů. Čeká nás dlouhej road trip. Vyrážíme o asi dvě hodiny pozdějc, což je na jihoamerický poměry slušnej náskok. A taky se trochu zamotáme, takže si koupíme podrobnější mapu a už to šviháme směrem na sever. Zhruba o půl druhý v noci to zapíchneme u vesnice Yapeyu blízko Río Uruguay. My dvě v autě, Martin vedle. Je teplo, komáří štípou, takže se polijeme repelentem a do vteřinky spíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat