Jižní Amerika - den 30.: Cesta domů - a dál

Je to tady. Náš měsíční výlet do Jižní Ameriky končí. Sedíme v letadle nad Atlantským oceánem a míříme do Říma. Za námi je tisíce zážitků, pořád máme v paměti vůni bolívijské koky a v kostech cítíme ten pocit, který jsme měli při pohledu dolů z Machu Picchu. Poznali jsme se mezi sebou o dost líp a potkali jsme pár místních, na které nechceme zapomenout. Jaké šrámy a zkušenosti jsme si odvezli? A jak to s námi bude dál? Vy i my máme spoustu otázek. A tady jsou některé odpovědi.

Komu bychom doporučili podobnou cestu?

Především partě lidí, která se spolu velmi dobře zná. Trávit spolu celý měsíc včetně nocí, kdy máte soukromí jenom pár minut v koupelně (protože se do ní každou chvíli někdo další dobývá), není pro každého. Z malých problémů se stávají obří, z drobných spiklenectví společná válečná fronta. Pomůže dopředu si rozmyslet bezpečnostní mechanismy ve smyslu signálu teď na mě laskavě chvíli nemluv. Může se to zdát přemrštěné (a hlavně pánské osazenstvo má tendenci to zlehčovat), ale nakonec se to hodí všem. 

Komu bychom ji nedoporučili?

Lidem, kteří si potrpí na hotelové rezorty, pokojovou službu a běloskvoucí čistotu. Každý si samozřejmě může naplánovat svou verzi Jižní Ameriky, ale my se snažili poznat to, co znají i místní. A chtěli jsme ušetřit. Asi bychom mohli strávit tento měsíc po latinskoamerických pětihvězdách, ale to bychom nepoznali Inés, nezjistili, jak skvěle umí vařit Jaruna s Marunou, nevěděli bychom, jaké to je vzbudit se olepení solí a prachem z možského útesu, jak se spí pod několika dekami z lamí vlny na postelích, kam by se vešlo deset indiánů, a nezměřili bychom si, za jak dlouho se dokážeme vysprchovat v ledové vodě a s otevřenou větračkou, když je venku pár stupňů nad nulou. A to všechno pro nás byla Jižní Amerika.

Čeho jsme se nejvíc báli?

Určitě o zdraví. Před tím, než jsme odjeli, jsme se nechali naočkovat proti žluté zimnici. Více méně kvůli tomu, že půlka týmu už vakcínu měla z předchozích cest a chtěli jsme na tom být stejně. Taky jsme řešili průjem. Můžeme se nad tímhle tématem červenat, jak dlouho chceme, ale faktem je, že představa, že se někde naobědváte a po několika hodinách to přijde v autobuse/na Machu Picchu/na přeplněné pláži bez veřejných záchodků/pod vodopádem v národním parku je prostě šílená. Naštěstí jsme v tomto směru neměli velké trable. Nic, co by nezvládlo černé uhlí. Naše rada ale zní krom uhlí s sebou taky endiaron a antibakteriální gel. 

Co nás příjemně překvapilo?

Bolívie! Když jsme odjížděli, slyšeli jsme ze všech stran jenom poznámky o drogách a o okradených turistech. Mohlo by se zdát, že jsme měli z pekla štěstí, ale faktem je, že se stačí trochu chovat, a indiánům je všechno úplně jedno. Natož drogy nebo turisti s kreditkama, co nejdou vybírat v místních bankomatech.

Jak jsme splynuli?

Mezi indiány samozřejmě nijak. Snažili jsme se na sebe ale neupozorňovat. Žádné výrazné (nebo třeba blankytně bílé) oblečení, šperky, neonový make-up, počítání peněz na veřejnosti, kontrolování telefonů v místech, kde by nás mohl někdo obrat. Na cestu jsme si vzali krosny a pohorky. Oblečení jsme si vybírali podle funkčnosti, nikoli estetiky (pro mnohé z nás novinka). Vypadali jsme zkrátka jako baťůžkáři, s čímž se za normálních okolností úplně neztotožňujeme, ale tady to splnilo svůj účel. Spolu s bílou křupkou, kterou jsme projeli severovýchodní cíp Argentiny, jsme byli prostě snadno přehlédnutelní, čímž jsme se vyhnuli nežádoucí pozornosti. Zní to banálně, ale po historkách, které jsme slyšeli v Baires, víme, že to není samozřejmost.

Co se nám tolik nelíbilo?

Ceny - zejména v Argentině, kde je ale nyní pádivá inflace, takže to nejspíš bude ještě chvíli horší a horší. Neschopnost latinoameričanů komunikovat v angličtině byť na základní úrovni (protože my se snažili mluvit španělsky tak, že se z toho potíme ještě teď), a to včetně recepčních v mezinárodních hotelech v hlavních městech nebo letušek na mezinárodních letech. Pro nás byl tohle prostě faktor wtf.

A speciální pozici v týhle hitparádě si zaslouží ten úředník z Machu Picchu, kterej řekl, že validační známka na isicu má možná význam v celém světě, ale Peru je prostě jiný. FU!

Co bychom si zopakovali?

Chilskou párty, pití vína na balkóně za horké noci, jídlo z rybí restaurace v Punu, kulturní šoky kdekoli,  zkoušení oblečení na plovoucích ostrovech, opalování s myšlením na vůbec nic, vaření svíčkový, pohled na lamičky na zelených loukách, mluvení o nesmyslech a těšení se. 

A co bude dál?

Rozjely jsme blog, vy ho čtete, píšete nám (kamkoli jinam jen ne sem) a tak trochu nás plácáte po zádech. A nám se to samozřejmě líbí. Založily jsme facebookovou stránku a hodláme pokračovat ve škrábání zážitků. Naše navštívené destinace totiž nekončí u Jižní Ameriky, viděly jsme kousek Severní Ameriky, Evropy, Asie i Afriky. A máme spoustu kamarádů, kteří prošmejdili planetu křížem krážem a stejně jako my mají spoustu zážitků. A je škoda dělit se o ně jenom v hospodě při dvouhodinovém promítání. 

Cesta do Jižní Ameriky je u konce, my ale pokračujeme dál!