Naše část výpravy odstartovala lehkým stresem. Na přestup na letadlo v Dubaji jsme měli hodinu, zpoždění z Prahy bylo 50 minut. Spojenýma arabskýma emirátama jsme tedy doslova proběhli, naše kufry tak rychlý nožičky neměly. V Kolombu jsme vyplnili formulář a odjeli se potit do zácpy velkoměsta. Kosík nás přivítal hostinou a dokonce i pivem v nachlazených půllitrech a odpolední boj s jetlagem prořízl telefonát z letiště. Celníci si chtěli popovídat o tom, co jim zrovna přistálo z Dubaje. Vzhledem k místní adoraci cel, daní a příplatků to nebyla dobrá zpráva. Nakonec se ale nechali přesvědčit a propustili kluky bez složenky.
Bydlíme jižně od centra Kolomba, v rezidenční čtvrti asi kilometr od městský pláže. Máme krásnej dům se střešním altánem s výhledem na kokosovými palmami protkaný město a s buddhistickým oltáříčkem na dvorku. Prostě se vším, co Čech běžně potřebuje k životu.
Tak trochu tu na nás koukají. A ještě víc nás nenápadně sledujou. Kosík tvrdí, že sousedi ví o každým našem pohybu. Toho, kdo nevyrůstal na malý vesnici, to může vyděsit. Kolemjdoucí se ale většinou usmívají (a někdy se až smějou), jsou milí a přátelští. Na pár kilometrech čtverečních tu stojí bílý buddhistický stupy (70 % obyvatel), hinduistický chrámy (12 %), mešity (10 %) a kostely (7 %). Jedna velká mešita je vzdušnou čarou od našeho domu asi sto metrů, takže když jsem se dneska brzo ráno probudila, zvonil do troubení tuktuků zpěv muezína svolávajícího na modlitbu.
Takhle přátelský vztahy tu ale nepanujou se hmyzem. Momentálně dotíraj komáři (kteří tu údajně jinak vůbec nejsou), dneska jsem potkala ve dveřích do kuchyně dva obrovský chcíplý šváby, v kredenci je termitiště a kluci před chvíli vystěhovali z mý a Martinovy ložnice pavouka tak hnusně velkýho, že by byl i jako halloweenská dekorace moc. Moc mě neuklidnilo ani to, že prej není jedovatej a jeho kousnutí jen nepříjemně zabolí… Ale to jsou holt tropy. Moře a palmy nejsou zadara.
Vyzkoušeli jsme už mísní dopravu. Z letiště jsme jeli taxíkem, kterýho po zhruba sto metrech zastavil policajt. Taxikář totiž neměl povolení k vjezdu. A tak jsme museli všechno vyložit, taxikář se nám desetkrát omluvil a šel uplácet policajta. Prošli jsme asi dvě metrů davem a před náma zastavil stejnej řidič a rychle kynul, ať si nastoupíme. Co policajt přes zástupy nevidí, peněženku nebolí. Nejvíc samozřejmě drandíme tuktukama. Ale dneska jsme jeli i autobusem (cením hlavně indickej soundtrack přehlušující ostatní dopravu) a zpět z centra jsme vydali vlakem. Nastupovat je trochu adrenalin. Stoprocentně funguje pravidlo silnější pes… sedí. Na starý a nemohoucí se ohled nebere, takže v relativním pohodlí jezdí hlavně mladí floutci. Prý jsme dnes měli štěstí a jeli jsme novým a prázdným vagónem. Přeloženo do češtiny: jako o půl devátý ráno přes centrum v pražským metru. Vlakem z roku 1971.
Náš cíl v centru bylo obhlídnutí terénu pro představení. Prošli jsme si amfiteátr, kde se bude od 1. prosince hrát. Na zábradlí před scénou si paní správcová sušila sukně a mezi tím si vařila kafe v šatně, kde teď s mužem bydlí. Kasy vypadají jako střílny na středověkým hradě a nosnost střechy je velká neznámá. Že nad náma bdí vyšší síly se ale ukázalo hned v zápětí. Nad hlavama nám lítali netopýři tak velcí, že byl okamžitě jasnej jejich příbuzenskej poměr s Batmanem. A co se může podělat, když na vás dohlíží Batman?
Jako první a zatím jedinou pamětihodnost jsme viděli největší pajzl v Kolombu. Ženskou tam pravděpodobně nikdy neviděli, a tak jsem byla ráda, že jdu s pěti chlapama. Naporoučeli jsme si pivo, kokosovou pálenku arak, cizrnu s kokosem a čili, smažený rybičky a smaženej česnek v čili. Já si toho ale moc nedávala, protože záchody tu byly jen pánský a i kdyby nebyly, tak bych asi stejně nenašla odvahu.
Tak hezkej večer z půnočního Kolomba, kamarádi!
Žádné komentáře:
Okomentovat