Škola řízení pro ty nejpokročilejší

O dopravě v Asii toho bylo napsáno už docela dost a nikdy nebyla řeč o vylidněných silnicích a nových autech se silnými motory a čerstvými kontrolami. Koneckonců už jsem to jednou na vlastní kůži zažila. Například při přebíhání čtyřproudé silnice v Šanghaji, kdy to i tou nejlogičtější cestou přes přechod znamenalo hazard se zdravím a nervy. Evidentně nám několik infarktových stavů nestačilo, a proto jsme se rozhodli půjčit v Jakartě auto a projet si Jávu. V půjčovně Hertz jsme byli ten den pravděpodobně jediní.

Typická doprava v Jakartě

Na Jávě žije 60 procent populace Indonésie, která má 242 milionů obyvatel. Se svými 864 lidmi na kilometr čtvereční je to nejpřelidněnější ostrov na světě. Jak to v praxi vypadá? Silnice lemují domy, obydlí nebo stánky a to tak hustě, že máte pocit, že z téhle obří vesnice už nikdy nevyjedete. Kde skončí jedno osídlení, tam nastupují prodavači se vším možným - a za chvíli zase začíná město. Tím vším se proplétají úzké silnice s nekončícím štrůdlem starších aut, přeložených náklaďáků a s rojem motorkářů. Ti poslední jsou jako vosy. Je jich všude moc, pletou se do cesty v těch nejhorších možných okamžicích a z celý rodiny na motorce má helmu jen řidič. Často jsou taky obtěžkaní tu pytlem mouky, tu plazmovou televizí a s tímhle nákladem křižují cestu všem, včetně řidičů stařičkých náklaďáků s několika násobně větším nákladem, než je povoleno a než kolik by jejich kolegové na Západě zvládli uvézt. Před každým kopcem se z výfuku vyvalí hustý černý dým a náklaďák - patrně z bezpečnostních důvodů - sníží svou rychlost ze 40 kilometrů za hodinu na 10.

Vedlejší uličky Yogyakarty

Jezdí se vlevo, pruh je oficiálně většinou jenom jeden, ale kdo chce, může mít i tři. Podjíždění je tu tolerovaný způsob přežití. Předjíždí se tak, že se instiktivně odhadne moment, šlápne se na plyn a až se auto líně rozjede, musíte doufat, že proti vám nejede nic většího než vy. Jezdit plynule s nohou na plynu je situace, kterou člověk nezažije, jak je rok dlouhý. Nejspíš proto taxikář cestou na letiště v nervozitě střídavě dupal na plyn a brzdu, a to tak dlouho, dokud jsem nepotřebovala blicí pytlík. Jsme na dálnici a nestojíme? Cože?! Docela jsem ho ale chápala, při cestě zpět do Jakarty jsme stáli už pětadvacet kilometrů před městm a hadí klubko dálnic bylo zacpaný všude, kam se přes hustý smog dalo dohlídnout.

Dopravní policie tu nehne brvou. Má totiž spadeno hlavně na motorkáře a skútraře. Těm to ale rozhodně nevadí. Byli jsme svědky toho, jak se policista snažil zastavit jednoho řidiče skútru a ten ho s naprostým klidem v těsné blízkosti obkroužil a jel dál. Policajt se zasmál a rezignovaně mávnul rukou.

Ne vždycky je to s nimi ale taková legrace. Na každý křižovatce stojí chumel řidičů na dvou kolech a čekají na první vteřiny zelené, aby předjeli aspoň pár aut. Ti, co při naskočení červené zůstali stát vzadu, se za každou cenu prodírají dopředu. Udělal to i jeden místní skútrista, a to na poslední chvíli, kdy jsme se s naším autem rozjížděli. A protože už se mezi nás a betonový obrubník nevešel, brknul řídítky o naši kapotu a udělal kotrmelec přes obrubník. V tričku a bez helmy. Během vteřiny ale vstal, pokrčil rameny a naskočil zpátky na motorku.

Faktem je, že většina nehod se v Indonésii obejde bez asistence policie, což je pro nás Evropany neustále svírané mezi reklamami na povinné ručení a pojištění všeho druhu trochu sci-fi. A to pak samozřejmě zkresluje statistiky. Na druhé straně jsou ale nehody osmou nejčastější příčinou smrti v Indonésii - hned po všech těch srdečních chorobách, tuberkulóze nebo cukrovce. Pro srovnání u nás jsou nehody na silnicích jako příčina smrti na devatenáctým místě.

Rozhodně největší adrenalin při projíždění Jávou je v sedačce bacaku - místních rikš. Řidič tu šlape do pedálů vzadu, takže pasažéři sedí přímo v křižovatce chránění ničím a čekající, až je převálcujou motorkáři nebo na ně spadne půl tuny rejže ze špatně naloženýho náklaďáku. Naštěstí becaky jezdí jen ve městech a to ještě ne všude.

Asi nejvyhrocenější situaci jsme ale zažili za volantem naší půjčené Toyoty Avensis při cestě do horské oblasti Puncaku. Silničky úzké tak na jeden a půl auta s všudypřítomnými skútristy a stánky vystrčenými do silnice si nás vodily po okolí a cedule s šipkami se objevovaly jenom sporadicky. A tak se stalo, že jsme špatně odbočili a unesení kopečky s palmami a terasovitými políčky jsme si toho všimli až pozdě. Nikde se nešlo otočit, protože prostě na cestě pro jeden a půl auta obehnané domky na strmých kopcích se odpočívadlo objeví jen zřídka (až na bambusový kůlničky pro motorkáře), takže jsme dojeli až do města. Nejdřív jsme si trochu oddechli, že se buď otočíme, nebo zjistíme, kde jsme, a najedeme zpátky na správnou cestu (což by bylo o dost lehčí, kdyby tu byly jakékoli cedule označující města či vesnice). Brzo nám ale zatrnulo, protože čím víc jsme odbočovali do městských uliček, tím víc se zužovaly a houstly stánky. Vjeli jsme totiž na trh. Nejdřív proti nám jezdila auta, pak motorky a pak už byly i ty motorky jenom zaparkované - a pořád se nedalo nikde otočit! Po dalším odbočení proti nám vyrazil dav lidí a za ním se cpal malý náklaďák. Mezi tím se tlačilo pár motorek a celá tahle cesta byla široká tak pro jeden becak. Uteklo nám pár šťavnatých poznámek a už jsme si s hrůzou představovali, jak to celé budeme muset vycouvat několik kilometrů zpátky - místa, kde se horko těžko jede i tím správným směrem. Naštěstí ale na cestu vyběhlo několik samozvaných dopravních asistentů s píšťalkami (což je na Jávě každej druhej), začali ukazovat stánkařům, aby stáhli svoje věci ze silnice, a za chvíli nás opravdu hodně těsně minul náklaďák a za ním bleskurychle asi pětadvacet motorek. Za další zastávkou naštěstí trh končil, ale ten obrázek budeme mít ještě dlouho před očima.

Fotka z auta při tý šílený situaci

Na závěr přikládám video, který jsem našla na youtube a který podle mě velmi věrně ilustruje chování indonéskejch sebevrahů na motorkách.