Spousta lidí se těší na podzim. Barevný křupající listí na chodnících, sbírání hub, nižší teplota, takže se nemusíte zbytečně odhalovat a potit, barevný světýlka zvěstující Vánoce, čekání na první sníh a pak ten mír a klid to ráno, když poprvý napadne... V lidech se zkrátka pomalu rozlívá sváteční nálada plná očekávání a radosti. Ale to není můj případ.
Moje roční období je léto s jeho bouřkama, vedrem k padnutí, s hektolitrama ledňáků a vína, s večeřema, snídaněma, obědama a svačinkama na terase, se zevlováním u vody i makáním do úmoru na festivalech, s garden parties, s lítáním po městě celou noc jen v šatech, s koncertama, s dokořán otevřenejma oknama a lahvema, s lehkýma salátama a s drceným ledem. V létě jsem ve svým živlu, léto mě baví.
A proto je pro mě pojem babí léto spíš synonymem podrazu a listopad terorem. Když můžu, utíkám a léto si prodlužuju. Letos už jsem to jednou s Písí udělala - a tím vlastně vzniknul tenhle blog. Teď mám dobrej důvod utýct znova, a tak jsem chytla příležitost za pačesy a zítra odpoledne na mě čekají hezký letušky ze Spojených arabských emirátů, aby nám servírovaly snídani ještě dál.
To, co je na fotce, je jen zlomek toho, co si teprve zabalím. Byt už je ale vzhůru nohama, pracovní povinnosti už nečítají sto padesát stran v excelu a já se těším, až sem budu průběžně nahrávat fotky a zážitky z další divočiny.
Tas pas, mířím do jihovýchodní Asie! Čau!
Žádné komentáře:
Okomentovat