Prý jen tři kilometry, jeden a půl tam a jeden zpátky. To budeme za chvilku zpátky, proběhlo mi hlavou, když nám naše průvodkyně Catherine popisovala trasu. O deset minut později jsem začala pochybovat, že se do večera dostaneme do chaty. Dusný horký vzduch nám komplikoval dýchání, strmé vybetonované chodníky se po několika metrech změnily v ještě strmější cestičky z udusané mazlavé hlíny prorostlé kořeny a posypané ostrými kameny. Podél nepřístupnějšího terénu bylo natažené silné lano přivázané nahoře i dole ke kůlům. Chytala jsem se uzlů a plahočila se do strání.
„Jste tu první Češi!“
Každou chvilku udělala sotva třiadvacetiletá Catherine zastávku, aby nám vysvětlila nějakou místní zajímavost a zároveň oddálila náš infarkt. Dvoudenní návštěvu bornejského pralesa jsme si zařídili v místní cestovce v Bandar Seri Begawanu. Dostat se do brunejského národního parku Ulu Temburong bez průvodce je nemyslitelné. Obavy z cesty autobusem s dalšími třiceti turisty se ale naštěstí rychle rozptýlily. Ve velké kanceláři nás přivítal mladý Brunejec s perfektní angličtinou. „Vy jste Češi?“ zeptal se záhy nevěřícně, „Jste první Češi, na které jsem tu narazil! Vážně!“ Emil Holub by byl pyšný, napadlo mě při hledání peněz na zaplacení výletu.
Když mě a mého muže ráno vyzvedával řidič, aby nás odvezl k vodnímu taxi, zajímalo nás jen jediné - jak se neuškrábat k smrti po noci strávené v tříhvězdičkovém hotelu společně se štěnicemi. Na důkladně poštípaná záda jsme zapomněli až při brázdění mangrovových koryt. Hodinovou cestu do distriktu, který rozděluje delta řeky a cíp Malajsie, nám zpestřoval kapitánův neortodoxní styl řízení malé loďky a pohled na naproti sedící zelenající Brunejce. S žaludkem doslova na vlnách nás vyzvedla Catherine s řidičem.
Když se prolíná opičí zpěv a volání k modlitbě
A teď tu sýpeme uprostřed krátké cesty na vrchol kopce porostlého pralesní vegetací. Obcházíme stromy, jejichž kmeny neobejmou ani dva dospělí chlapi, nasloucháme vřeštění opic a vnímáme zvláštní vůni těžkého vzduchu. Uprostřed výkladu o zázračných bobulích k nám dolehne hlas muezína z několik kilometrů vzdálené vesnice. Znovu mě překvapí, jak jse civilizace blízko. Polední motlitba muslimů za chvíli ustává a džunglí se nesou už jen hlasité skřeky tukanů.
„Opatrně, dívej se pod nohy,“ napomíná mě už po několikáté Catherine a jedním dechem dodává, že tu pravidelně chodí na výlety školní výpravy. Vytřeštím na ni oči, protože pod námi je zrovna několikametrový sráz porostlý šlahouny a liánami, které se spouští ze stromů na skále. Pádu dolů zabraňuje jenom lano. Učitelé tu musí mít nervy ze železa.
Pralesní cukrová vata
Po nejhorší části trasy se ale stromy rozestoupí a zahlédneme nebe. Za vyvýšenou mýtinkou se zjeví výhled na jednu z nejstarších džunglí na světě. Ohromeně zíráme na buclaté koruny stromů, které jsou vysoké kolem šestnácti metrů. Tady a teď trochu připomínají mračna při pohledu z letadla. Na pohled měkké a hebké, že má člověk chuť se rozběhnout a skočit do té tmavozelené podušky. Cesta dolů už není tak fyzicky náročná, je ale pomalejší. Pár kopců nedobrovolně sjíždíme dolů po zadku a chytáme se u toho lián jako Tarzan. Na rozdíl od něj ale nejsme ani trochu elegantní. Špinavé a utahané z nedlouhé tříkilometrové procházky nás řidič veze do chaty ještě více v srdci parku. Dál už auta nejezdí, další doprava je možná jenom po řece.
Kam se chodí Brunejci mýt?
prázdných, na terase sedí jenom čtyřčlenná skupinka německých turistů, kteří za chvíli odjíždí. Kuchařka nám naservíruje večeři skládající se z rýže a ryby, krevet či zeleniny na výběr. Jako dezert dostaneme hnědé válečky z kokosu a třtinového cukru zabalené do palmového listu. Vypadají podezřele, ale chutnají skvěle. Sedíme na břehu řeky a pozorujeme starší pár vesničanů, kteří si přijeli vyprat a umýt se ve studeném říčním proudu. Řeka je v těchto místech docela prudká, takže tu prý většinou nebývají krokodýli. Po tomhle ujištění jdeme raději zpátky na terasu.
V chatě už krom naší průvodkyně a kuchařky nikdo není. Sedíme sami na terase a já si uvědomuji, že tu není internet, knihy a časopisy zůstaly v krosně v hotelu a není tu ani žádné zařízení, které by přehrávalo hudbu. Připadáme si dokonale offline. Jediné, co nám zbylo, je poznámkový blok a jedna propiska. Je osm večer, kolem nás se rozhostila naprostá tma a společnost nám dělají jenom malí gekoni. Co teď?
Po opravdu dlouhé noci plné zpytování v naprosté tmě našeho pokoje se zabedněnými okny ráno usedáme do dlouhé lodi pro nejvýš čtyři pasažéry. Tento místními nejpoužívanější dopravní prostředek už se dávno neovládá pádly. U malého motoru sedí vzadu kapitán a velmi zdatně kormidluje mělkou prudkou řekou kolem ostrých balvanů.
Pár set schodů v nesnesitelném vedru - a jsme tam!
Míříme do srdce parku Ulu Temburong a oproti drtivé většině turistů máme výhodu. Zatímco ostatní volí jednodenní výlet a tím pádem se k cíli dostanou nejdřív po desáté hodině, my vystupujeme z loďky víc jak o hodinu dřív, takže je tu liduprázdno. Vícedenní výlety podle naší průvodkyně Catherine v lesích národního brunejského parku Ulu Temburong moc nefrčí. Dnes nás nečekají strmé meze s kameny a uklouzanou hlínou. Dnes si vykračujeme pěkně po dřevěných schodech. V tropickém horku a dusnu jich máme před sebou rovných devět stovek.
Díky záchytným altánkům se ale cesta nezdá tak nekonečná. Catherine navíc každou chvíli zastavuje, aby nám popsala, jak funguje systém lián nebo co jsou zač ty červené kuličky. V naprostém osamocení tak dojdeme k dalšímu zajímavému místu Bruneje, Canopy walkway. Na most nad korunami šestnáct metrů vysokých stromů s námi Catherine nejde. Zřejmě ví proč. Canopy walkway je systém šesti věží propojených mosty. Člověk vyšplhá na střechu pralesa a nechá na sebe působit zelené buclaté moře. Canopy walkway je vyrobená z lešení a ukotvená tak, že se o ní musí zdát sny bezpečnostním kontrolorům až v Evropě. Není divu, že věží bývalo původně osm, ale dvě nepřežili pralesní melu. To se však dozvídáme až při odchodu.
Když je to na lávce jako na bárce
Cestou nahoru zjišťuji jinou informaci: mám závratě z výšek. A překvapivě ji zhoršuje pohled na hliníkové žebříky pode mnou. Přechod přes mosty si proto užívám zásadně ze středu cestičky s oběma rukama ručkujícíma po zábradlí. Při focení se musím zeširoka rozkročit, abych ukočírovala své těžiště. Je to tu jako na moři, vítr mi čechrá vlasy a jemně lomcuje s konstrukcí. Ale ten pohled... Ten za to stojí!
Cestou dolů k řece potkáváme první nápor turistů. Japonci ukázněně stoupají jeden schod za druhým pěkně v zástupu, zatímco se k nám Catherine přitočí a pobaveně zašeptá: „Ti si počkají. Počet lidí, kteří můžou vylézt na walkway je omezený. Budou mít možnost se pod věžemi důkladně vydýchat!“ Japonci ale vypadají, že jsou připravení na všechno.
Přírodní wellness je hned za rohem
A náš kapitán taky. Ladně obkrouží ostatní loďky, daleko větší, než je ta naše, pozdraví se s ostatními kapitány a odveze nás zpátky do vedlejšího ramene rozvětvené řeky. U kamenité zátoky zastaví. Vydáváme se skrz potůček do džungle. Kolem voní vlhká hlína a rostliny a někde vysoko nad námi občas vřískne makak. Po deseti minutách chůze se před námi otevře laguna s několika metrovým vodopádem. Catherine nás vybízí, abychom si zuli boty a sedli si na kameny podél jezírka. Chladivá voda za chvíli začíná svědit a sem tam občas malinko štípne. Fish spa! Kolem chodidel se nám záhy motá několik drobných rybiček-pedikérek.
Vodorovné paneláky mají tajemství
Po návratu do chaty a svačině, které tu neřeknou jinak než tea time, se vydáváme ještě na obhlídku tzv. long housů - dlouhých domů, ve kterém bydlí původní obyvatelé. Dřevěné domečky na několika kuřích nožkách fungují vlastně jako bytovka. Jejich délka se nepočítá na metry, ale podle počtu dveří do samostatných bytů. Dům, kam nás pustí, je maličký, má jen čtyři dveře. Není neobvyklé bydlet až ve dvacetidvéřáku. Všichni obyvatelé domu mají společnou jednu velkou místnost, kde se konají slavnosti a svatby. Dřív se nad vchodovými dveřmi houpaly scrvknuté hlavičky nepřátel. Borneo totiž nebývalo pro cizince zrovna přívětivým místem. Nové pořádky donutily indiánské obyvatelstvo, aby se svých děsivých suvenýrů zbavilo. Což se i oficiálně stalo. Místní by se svých pracně získaných trofejí ale jen tak nevzdal.
Článek vzniknul pro server Cestovinky.cz.
Žádné komentáře:
Okomentovat