Je jen málo chvil, kdy jsem si říkala, že tohle mi za to nestálo. Nebo jsem si neříkala vůbec nic, protože jsem strachy skoro nedýchala. Ale i tohle patří k cestování na vlastní triko, nebudeme si tady vykládat, že je všechno jenom sluníčkový. Mami, tenhle článek prosím vynech. Díky.
Základním předpokladem bezpečnýho cestování po vlastní ose (ale i jinými způsoby) je důkladná příprava. Ale jsou věci, který nenaplánujete nebo který prostě a jednoduše podceníte. V hlavě vyvstávají dva okamžiky, kdy jsem si hodně intenzivně uvědomovala, že stačí opravdu málo a bude fakt zle.
O jednom z nich už jsme se tu s Písí rozepisovaly. Bylo to cestou na Machu Picchu, kterou jsme si dali tam i zpět v mikrobuse, kterej řídili chlapi, co by neměli bejt svéprávný. Prašná silnice široká tak akorát na jeden a půl auta se zařezávala do velehor a pod náma se ztrácel v nedohlednu půlkilometrový sráz. Eroze tu strhla většinu flóry a válec, který jsme potkali cestou zpět, dával tušit, že pád vozovky do hlubin údolí tu bude běžná věc. O vracích aut pod náma jsme se dozvěděli až zpětně a jsme za to rádi. Jeden řidič měl šlapání na brzdu vypočítaný na milimetry, druhej do záludných zatáček netroubil, k čemuž ho vyzývalo několik cedulí. Několik kilometrů dlouhou trasu jsem cestou tam prozvracela, cestou zpátky jsem nohama vyryla pod sedadlem brzdný čáry. Death road v Bolívii je ještě nebezpečnější, vyhýbají se tu kamiony a srázy jsou tu snad ještě hlubší. Princip je ale úplně stejnej a v tu chvíli je jedno, jestli vás do hloubky šesti set metrů smete náklaďák, nebo to bude jen tři sta metrů a postará se o to malej autobus. Je to skvělá historka do hospody, ale znova... Znova bych jela vlakem.
Ten první pocit, že je něco špatně mě zastihl o necelý dva roky dřív v Keni. Nejzděte nikam po setmění, znělo neustále se opakující varování. Když se ale Mileně zpozdil let a z letiště se dostala až odpoledne, když nám navíc Walter řekl, že nádraží pro matatu je za rohem a ve skutečnosti to bylo asi půl hodiny plahočení se všema báglama, a když do toho všeho naskákali do jedinejch volnejch matatu místní a my zůstali zaskočeně stát na prázdným parkovacím fleku, začalo mi docházet, že údajně tříhodinová cesta na hranice s Tanzánií nebude tak romantická, jak jsem si ji představovala. Chvíli před sedmou, než na tuhle horkou zemi dolehne tma, jsme vyrazili z Nairobi. Naše víza měla vyprchat během pěti hodin. S řidičem se domluvil Walter a na útraty tří vykulených bělochů se svezli další dva pasažéři. Dokud jsme jeli po dálnici, byla jsem klidná. V rychle padající tmě jsem pozorovala velbloudy běžící podél silnice a klimbala jsem. Do té doby, než jsme sjeli z dálnice a doprava začala řídnout tak, že jsme se za chvíli ocitli v černočerný tmě s cizím řidičem a průvodcem, kterýho jsme znali dva dny, úplně sami. Nevěděli jsme kam jedeme a nebylo vidět na krok. Teď zpětně z gauče to vypadá přecitlivěle a zbytečně hystericky. Faktem ale je, že přepadení aut je v Keni jedním z nejčastějších zločinů a že policie jedním dechem uvádí, že k násilí v těchhle situacích nebývá daleko. Nestalo se nám nic a možná jsme byli opravdovýmu nebezpečí mnohem blíž jindy, pořád mi ale při téhle vzpomínce běhá mráz po zádech.
Nutno dodat, že se s mým mužem v tomhle žebříčku nočních můr neshodujeme a jemu vstávaly zbytky vlasů na hlavě v jiných situacích, kdy já byla docela klidná. Pocit nebezpečí je zkrátka subjektivní záležitost a v cizině bývá silnější. Ale díkybohu za něj. Indiana Jones by na nás pyšnej nebyl, ale naše mámy teda jo.
Žádné komentáře:
Okomentovat