Jeden z nejčastějších dotazů, který na Srí Lance dostávám, ať už od novinářů nebo náhodnejch Uber řidičů a jim podobnejm, je ten, jak se mi spolupracuje s místníma a v těchhle podmínkách. Většinou odpovídám: Well, it’s challenging. Je to náročná výzva. Když jsem to řekla naposledy, paní naproti mně se rozesmála.
Shanti je novinářka na volné noze, jejímž hlavním povoláním je šéfovat montessori školku. Je to Sinhálka s pracovní zkušeností ze zahraničí. Proč vypichuju tenhle detail z jejího životopisu? Protože tady dělají zahraniční pracovní zkušenosti s lidma ještě o něco větší divy než u nás. Navíc dělat montessori je podle mě výzva ještě pořád na mnoha místech Česka, natož na Srí Lance.
 |
| Adrenalin. Adrenalin everywhere. |
„Je to náročná výzva,“ koktám a snažím se odpověď zaobalit, „Životní rytmus Srí Lanky s tím českým moc neladí.“ Sedíme s Shanti v konferenční místnosti, v kanceláři vedle se odehrává schůze ženského personálu a vedle v učebně sedí čtyřletá holčička s tlustýma brejličkama a šišlavou sinhálskou angličtinou si čte z knížky. Shanti se začne smát: „Klidně řekni, že jsou tu lidi líný! Vždyť je to pravda! Mělo by se to říkat častěji. Protože abychom se mohli v něčem posunout, musíme si nejdřív uvědomit, co nás brzdí.“ Tenhle rozhovor je o dost jinej, než jaký jsem doposud absolvovala. Chybí evergreeny tradiční zpovědi: Odkud jsi? Jak se ti líbí Srí Lanka? Co jídlo? A tradiční neupřímný ujištění o tom, že můžu říct jakejkoli názor, protože tohle je svobodná země.
„Máte všechny povolení?“ táže se Shanti. „Jo, jo. Všechny,“ vyhrknu a ošiju se. „A oficiálně, nebo…?“ pohybem ruky pod stolem naznačí úplatek a mně dojde, kam celá tahle část rozhovoru míří. „Snažili jsme se oficiálně,“ odpovídám ze široka. „Já taky! Tahle země je strašně zkorumpovaná, nehodlám v tom nikoho podporovat!“ dodává a prudce vydechne. Shanti je první místní člověk, kterej chápe, že kritika se nevylučuje s hrdostí. Svoje malé okaté svěřence ve školce učí sinhálsky, ale neopomíná dodat, že angličtina je spojovací článek se světem. Sedí tu v bílé bavlněné košili a tmavých kalhotách, avšak dlouze mi popisuje, že běžně nosí sárí. Ne to indické, ale místní kandyjské, které má kolem pasu volánky.
 |
| Snídaně se Sirasa tv. |
Informační schůzka se protáhne na dvě hodiny a já dostanu malou přednášku o tom, jak se dnešní mladá generace Srílančanů zbavuje zodpovědnosti a přehazuje ji na ostatní – třeba na učitele. Běžné je prý dnes mít jen jedno dítě, protože víc už je zátěž. Do školy přichází děti, které umí sotva použít záchod a samy se nenají. Matky ho předají učitelkám, aby se o něj postaraly. „Takhle to u nás nefunguje. Máme pětidenní program, kterým musí rodiče projít, aby pochopili, jak fungujeme. Že je to padesát na padesát. A hlavní zodpovědnost leží na nich. Nemáš představu, jak je to těžký,“ popisuje Shanti a ukazuje mi školní třídy s roztomilými mrňousy, kteří konverzují anglicky líp než většina Čechů. Na závěr se naprosto bez ostychu objednávám na další hodinu kinderterapie.
 |
| Když nevyjde kinderterapie, máme aspoň canisterapii. |
Od premiéry našeho představení uplynulo už pár dnů. Máme za sebou už i oficiální tiskovku, která nám osvětlila vztah místních k času (novináři přichází 20 minut po začátku, ministr 50 minut, další důležitej úředník hodinu patnáct) a oficiální premiéru, která nám zase ukázala, jak se lokálové staví k závazkům. Každej den se tu přesvědčujeme, že pracovat v týhle zemi skutečně JE náročná výzva. Většinu mý agendy tvoří uhánění. Uháním lidi, aby mi odpověděli na mail, uháním lidi, aby mi zavolali zpátky s rozhodnutím, uháním lidi, aby náš projekt někam přidali, a především uháním lidi, aby se k nám přišli podívat, protože máme program, ze kterýho lezou (nejen) Srílančanům oči důlků. Nejspíš mají tenhle pohyb ale zatrhnutej od svejch oftalmologů, protože si jinak nedovedu vysvětlit aktuální vývoj návštěvnosti.
 |
| Vyfotit se, to jo, koupit si lístek... |
Čas od času se tu ale najde někdo, kdo uprostřed rozhovoru na úplně jiný téma řekne větu „abychom se mohli v něčem posunout, musíme si nejdřív uvědomit, co nás brzdí“. A já mám pak pocit, že to tady není úplně ztracený. A že ta věta možná nepatřila zatrolenýmu sinhálskýmu lidu, kterej se fláká, planě slibuje a chodí pozdě, ale jen a pouze mně.
O působení na Srí Lance jsem už pár řádků napsala:
Žádné komentáře:
Okomentovat