Jižní Amerika - den 9.: Ach ti turisti!

Spánek do osmi! Hahá! Po snídani jsme si vzali taxíka na autobusák, abysme koupili jízdenky do Puna. Z nepochopitelnýho důvodu jsme nakoupili hned u prvního stánku, což se nám trochu vymstí. Ale znělo to levně (panebože, jste v Peru, všechno je levný!), tak jsme do toho šli. Paní nám měla vrátit dvacet solů, což udělala tak, že nám dala dva sloupečky mincí zalepenejch izolepou. Tak jí děkujem, uchichtáváme se, jak je to vtipný a těšíme se, jak se na nás budou tvářit, až to někde udáme. Zaprvý je to pro ně normální, takže se nebudou tvářit nijak a zadruhý jsme si to měli přepočítat, protože nás natáhla. Ach ti turisti!

Jízdenku jsme měli na večer s tím, že si pozevlujem v Cuscu. Prošli jsme si incký stavby (to, co dělali s těma kamenama fakt člověk nepochopí), odmítli nabídku kokainu a těšili se na oběd. Vzhledem k tomu, že půlka z nás měla v nohách ze včera ty dva tisíce schodů a druhá půlka jednou tolik (protože nahoru a dolů - aha), všechny restaurace se schodama jsme předem zamítli. Pak jsme ale narazili na jednu místňáckou jídelnu, kde bylo celý menu za 50 korun. A tak schody nevadily. Parádička! Připadali jsme si jak u někoho doma. Anglicky neuměl nikdo, ale hned jsme byli nejlepší kámoši. Martin se dožadoval Cusqueni (pívo), alko ale nepodávali, tak poslala máma syna do sámošky. Full service. Jídla bylo až až, takže jsme další nabídky rýže a brambor s díky odmítali. Když začali nosit plný talíře příloh, došlo nám, že se nám popletly slovíčka a řekli jsme něco ve smyslu: „Noste na stůl, co to dá! Ale rychle!“ Dostali jsme nejpoctivější zeleninovou polívku s quinoou, kluci plátek hovězího s fazolema, Peťa omeletu a já zeleninovou tortíju. Za mě jedno z top tří jídel výletu! Autentický a poctivý. Paňmáma nás po obědě zulíbala, objala a nám zůstal takovej ten hezkej pocit. Víte, ne?

Když jsme navečer dojeli na autobusák, šli jsme k okýnku naší společnosti, aby nám sdělili nástupiště. Paní se na nás moc netvářila, opsala si čísla pasů, vzala si telefon a utekla. Chodila od okýnka k okýnku, ukazovala na nás a vypadalo to, že nás chce střelit jiný společnosti. Po chvíli čekání se Vojta, známý taky jako mírně vznětlivý typ, zvedl a šel tomu udělat přítrž. Prodavačce vyhrožoval policií a jeho ruská vizáž ho tentokrát podpořila. Ani ne za tři minutky jsme měli nový jízdenky. No vida, jak to jde! Díky Vojto! Ušetřili jsme spoustu peněz, protože nás první společnost zase natáhla. Ach ti turisti!

Martin ve chvíli, kdy to zjistil, obratně použil jedno z asi dvaceti slovíček který hbitě ovládá. „Puta!“ a  holky z konkurenční společnosti úplně odrovnal. Až se dosmály, přitakaly, že jako „jó, je“.

Po chvíli cesty jsme ale zjistili, že nás ta první společnost zas až tak nenatáhla. Měla totiž jednu zastávku, zatímco tahle asi dva tisíce. Ach ti turisti! A protože to jízdný bylo tak levný, měli jsme tu čest cestovat s lokálama. Co k tomuhle říct. Snad jen, že když spí člověk v jednom chlívku s lamou, nemá sprchu, nosí jedno oblečení, deodoranty do pamp ještě nedorazily a sedí za váma - you're gonna have a bad time. Vojta situaci glosoval slovy: „Hlavně, že maj všichni mobily, ale aby se umyli?!“ Řidič navíc pouští nějakou střílečku s rozbitejma reprákama, takže se celou dobu ozývá řev a střelba z pistole v kombinaci s bzučením. Usnout nezvládáme ani přes pokročilou hodinu, sklopený sedačky a únavu. Před třetí hodinou ranní dorážíme před hotel s údajně non stop recepcí. Psali na bookingu. Narážíme na zamčený dveře s mřížema. Po pěti minutách zoufalýho zvonění a bušení nám otevírá zmatená recepční s tím, že papíry vyřídíme ráno. Děkujeme, dobrou noc!

Citace z deníčku: Jídlo - mňauuuuuu!